Kulturní Barbarka

Minulou sobotu jsem se účastnila něčeho, co by mi dříve připadalo absolutně nemyslitelné. Byla jsem na místě, respektive události, které řada věřících ale i mimocírkevních lidí považuje za sodomu a gomoru v přímém přenosu. Ano, jednalo se o Prague Pride, česky Pochod hrdosti za práva LGBTQ+ lidí, který jako každým rokem i letos vyvolal pobouřené reakce.

Možná se ptáte, jak jsem si to mohla dovolit a že se není čím chlubit. Pro mě to ale byl důležitý krok a ráda vám řeknu proč, pokud nejste z těch, kteří čtou jen titulky. Čekáte-li rozbor biblických veršů, které věřící používají jako zbraň vůči lgbt lidem, tak vás zklamu. V tomto článku chci sdílet především svou osobní zkušenost.

Sama jsem byla odmalička vedena ke křesťanské víře. Bibli jsem brala jako Boží slovo a v memorování biblických veršíků či příběhů jsem už jako malá holčička v nedělní školce vynikala. Víra mému životu udávala směr a já se modlila, abych dokázala přinést kousek světla do světa, který byl ve své morální zkaženosti plný tmy.
Co se týče vztahů, věřila jsem, že romantická láska má jasný vzorec. Žena, muž, svatba, děti a hurá hej, žili spolu šťastně až do smrti. Jak do tohoto narativu ovšem spadají lidé s homosexuální orientací? V církvi jsem slýchala, že homosexualita není součástí Božího plánu. Dokonce se v Bibli píše, že je to ohavnost (Leviticus 20:13). A co je psáno, to je dáno, o Božím slovu se přece nepochybuje.

Za svůj život jsem potkala více queer lidí. Mou přirozenou touhou bylo chtít je poznat blíže. Zároveň jsem ale při setkání s nimi vždy zápasila se svíravým pocitem, že bych se měla nějak vymezit. Nemůžu přece jako křesťanka schvalovat jejich životní styl, zvlášť když už jsou ve vztahu s osobou stejného pohlaví! Bible snad mluví jasně!

V kontaktu s lidmi jsem si každopádně zakládala na tom, abych hlavně milovala bližního svého a neodsuzovala člověka, ale konkrétní hřích. Jaksi jsem při tom ale zapomněla na to, že pokud chci opravdově milovat druhé a nesoudit je, musím začít od sebe.

Zásadní uvědomění

Postupem času mi došlo, že dokud jsem věřila, že mě Bůh přijímá a má mě rád, jen pokud splňuji jakýsi církví nastavený standard, bylo mi zatěžko přát lásku lidem, co stejný standard nesplňovali. To, že se za svou lásku ještě k tomu vůbec nestyděli, ve mně vyvolávalo frustraci, jelikož jsem zápasila s pocitem, že se musím tak snažit, abych si lásku Boha i druhých zasloužila. V psychologii se tento jev označuje termínem projekce.

Rozhodně netvrdím, že to je případ všech křesťanů. Jedná se především o mou osobní zkušenost, jejíž uvědomění mi pomohlo zbourat zeď strachů a předsudků, která mi bránila ve vytvoření opravdových přátelství s lidmi, kteří leckdy v církvi marně hledají své místo.

Víra queer lidí

Dnes část mých nejbližších přátel tvoří queer křesťané, jejichž víra mi přijde ryzejší a opravdovější než mnohých věřících, kteří nikdy nepoznali tu obrovskou osamělost, úzkost a strach pramenící ze zjištění, že je přitahuje stejné pohlaví.

Jeden z mých přátel popsal svou zkušenost s tímto uvědoměním následujícími slovy:
Takový křesťan totiž dostane nálož něčeho, co nechtěl, co si dříve nedokázal ani reálně představit a teď to najednou má všechno před sebou – co mám teď s tím dělat? Dá se to léčit? Co na to řeknou rodiče? Co na to řekne sbor? Co si pomyslí o mně? Co si ostatní řeknou o mojí rodině? Naprosté zmatení a bezmoc. Z Břemene se ihned stává tajemství: nesmí se to nikdo dovědět. Nikomu to nemůžu říct. Nikdo by to nepochopil, všichni by mně zavrhli. Je to přece hrozná věc, proč to v sobě mám? Čím jsem si to zasloužil?

(Celé jeho svědectví si můžete přečíst zde.)

Z kazatelny už jsem slyšela, že stačí když se queer lidé setkají s Ježíšem a mocí evangelia, jejich orientace se pak zázračně změní. Tyto případy jsou ovšem ojedinělé. Nevyslyšené modlitby pak vyvolávají vlnu frustrace, která v kombinaci se strachem z odsouzení blízkých a církve působí takovou úzkost, že některé dohnala až k myšlenkám na sebevraždu.

Proč ta hrdost?

Věřící i nevěřící někdy nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy se o homosexuálech nemluvilo a nikdo otevřeně neprojevoval svou menšinovou orientaci. Historie, která dosvědčuje, že LGBTQ+ lidé v minulosti čelili útlaku, násilí, věznění a neúspěšným pokusům o „převýchovu“ i ze strany církve, už je tolik neznepokojuje. V některých zemích za projevy homosexuality ostatně stále ještě hrozí trest smrti. Z opovržlivých reakcí na letošní pražský Pochod hrdosti vyznívá, že mnozí (nejen) věřící by snad byli raději, kdyby tyto restrikce platily i nadále.

Pochody hrdosti tedy přímo souvisejí s historií perzekuce a diskriminace homosexuálů a širší LGBTQ+ komunity. Jsou reakcí na dlouhodobé utlačování, stigmatizaci a násilné „léčebné“ praktiky, kterým byli homosexuálové vystavováni. Dnes je průvod hrdosti symbolem odporu proti diskriminaci, nucenému skrývání a zároveň oslavou sebepřijetí, lidských práv a rovnosti.

Šel by tedy Ježíš na Průvod hrdosti?

Věřím, že by se toho nebál.

Ten Ježíš, jak ho znám z evangelií, je pro mě někým, kdo se nezdráhal vystoupit z náboženské bubliny. Setkal se s malomocnými, celníky, výběrčími daní či se Samaritánkou, která kvůli odsuzujícím pohledům chodila ke studni v tom největším horku (Jan 4). Když k němu přivedli ženu přistiženou při cizoložství, lidem, kteří ji chtěli ukamenovat řekl: „Kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem“ (Jan 8:7) Až po tom, co všichni odešli, propustil ženu se slovy: „ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš.“ (Jan 8:11). Ježíš dále za příklad milosrdenství uvedl Samařana (příslušníka jiného náboženství), který byl na rozdíl od jiných věřících jako jediný ochoten postarat se o bližního v nouzi. Ve své době byl Ježíš náboženskými vůdci označován za „žrouta a pijana vína, přítele výběrčích daní a hříšníků“ (Mat, 11:19). Nedokážu si představit, že by se dnes stranil queer lidí.

Jako křesťané nemusíme souhlasit s názvem průvodu, ani se nám nemusí líbit, jak jsou lidé v tomto průvodu oblečeni a schvalovat způsob, jakým svou identitu dávají najevo. Nicméně, kdo jiný než my křesťané, kteří jsme v České republice sami v menšině, bychom měli rozumět tomu, jak důležité je najít komunitu, kde budeme mezi svými, přijati, milovaní a svobodní k tomu rozvíjet potenciál, který Bůh vložil do každého z nás.

Pokud lidé nenajdou takovou komunitu mezi křesťany, budou ji logicky hledat jinde. Proč by vůbec měli jít do církve, když to jediné, co z její strany na svou adresu slyší jsou biblické verše namířené jako zbraň a pohoršené nářky nad úpadkem dnešní společnosti.

Věřím, že kdykoli se setkáme s útočnou generalizací na adresu nás křesťanů, tvrdící, že jsme jen tupé stádo ovcí, banda pokrytců, či, že církev napáchala víc zla než dobra a jde ji jen o moc a peníze, nezdráháme se jasně vymezit. Zaráží mě, že podobné generalizace se pak nebojíme použít vůči lgbt lidem, aniž bychom se obtěžovali je poznat osobně či se snažili o jejich orientaci zjistit více než jen ze zavádějících titulků na sociálních sítích. Kdybyste přece jen měli zájem, velice doporučuji podcast Pospolu o životních příbězích LGBT křesťanů a jejich nejbližších.

Co znamená láska k bližnímu?

Ježíš v Janově evangeliu neříká: „podle toho všichni poznají, že jste moji učednící, když budete druhé soudit a hrozit jim peklem, dokud se nezmění,“. Říká tam: „podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, když budete mít lásku jedni k druhým.“ (Jan 13,35 B21)

Stát stranou v bezpečné vzdálenosti a soudit je snadné, síla naší víry se ale naplno projeví v tom, když dokážeme prokázat lásku i lidem, kteří jsou jiní než my. Když za lidmi s duhovou vlajku, tetováním, piercingy, křiklavým oblečením či barevnými vlasy, dokážeme spatřit jedinečná Boží stvoření s potenciálem, a nikoli „pytel hříchu“, jak je označil nejmenovaný pastor ve svém jistě dobře míněném kázání o homosexualitě, které jsem si s velkým sebezapřením poslechla celé.
Trapistický mnich Thomas Merton to vyjádřil následovně: „Milovat znamená cítit sounáležitost a najít v tom druhém záblesk světla Hospodinova“, ne vidět jej primárně jako zavrženíhodného hříšníka a z pozice nadřazenosti jej zasypat vybranými biblickými verši.

Zkuste se zamyslet nad tím, jaká by byla vaše reakce, kdyby se vám někdo z vašich nejbližších svěřil s tím, že je gay?

Co by vás zajímalo víc? To, jak tuto situaci prožívá, nebo to, jestli ví, co o tom říká Bible a zda je ochoten žít po zbytek života v celibátu? Dali byste mu prostor vyjádřit se, nebo byste hned začali citovat biblické veršíky, které, a možná vás to překvapí, si queer lidé za svůj život vyslechli už nesčetněkrát.

Před tím, než do komentářů napíšete onen výčet veršů z Písma, které podle vás odsuzují homosexualitu, zamyslete se prosím nad tím, co vás k tomu vede, a zda je to opravdu Ježíšova láska, nebo spíš strach z toho, že svět a lidé v něm neodpovídají vaším představám.