Kulturní Barbarka

Filip B. a Jakub Š. jsou dva křesťané, kteří spolu již téměř tři roky žijí v registrovaném partnerství. Jakub pochází ze slovenských Levic a Filip z Českého Těšína. Poznali se v rámci pravidelného setkávání queer křesťanů v Praze, kde dnes žijí. V rozhovoru se spolu bavíme o tom, jak vnímají svůj vztah v rámci církve, náboženských dogmat a politické situace.

Poslaneckou sněmovnou opět neprošel zákon o manželství pro všechny, místo něj prošel kompromis, partnerství místo manželství. Co ve vás toto rozhodnutí vyvolalo?

Filip: Já jsem nebyl nijak překvapený, protože máme vládu, která je prorostlá populismem a konzervatismem. Jsem rád, že došlo alespoň na právo k přisvojení si dítěte partnera, což spoustě duhovým rodinám chybělo. Je to po dlouhé době jeden malý krok kupředu. Nevracíme se, a to je důležité. Podle mě je ten pokrok nezastavitelný, dříve či později na to dojde, ale nebude to hned.

Jakub: Měl jsem smíšené pocity. Na jedné straně jsem chtěl, aby manželství pro všechny prošlo, protože jsem si přál Filipa vnímat jako svého manžela a dát společnosti najevo, že je to někdo, koho jsem si vybral, ke komu mám jisté závazky a komu chci být oporou. Na druhé straně tomu nemůžu říkat manželství, protože je to svátost jako v katolické církvi, a vnímám, že je to jeden z obrazů a ukazatelů na Boha. Stejnopohlavní páry mohou ovšem svou věrností a láskou jeden druhému a světu ukazovat na Boha podobným, i když trochu jiným způsobem, a to platí i pro ty, kteří žijí bez partnera v celibátu.

Jaké jsou vaše zkušenosti s vnímáním vašeho vztahu ve společnosti, zejména v kontextu křesťanské komunity?

Filip: V širší společnosti mám pocit, že se náš vztah bere jako každý jiný. V církvi mezi křesťany mám ale dojem, že je náš vztah něco méně. Možná v tom hraje roli ten téměř božský status, který v církevních kruzích manželství má a ze kterého jsme my de facto odepsaní. Určitě má vliv i to, že zatímco v širší společnosti se člověk se stejnopohlavními vztahy může docela běžně setkat, v církvi je to velké tabu. Když už se v církvi o homosexualitě mluví, tak se neřeší vztahy, ale pouze sexualita. Takže vnímám, že to prostředí degraduje můj vztah pouze na tuto úroveň. Vypadá to, že lidi v církvi nezajímá, zda je náš vztah zdravý. Prostě je to pro ně tak ošemetné téma, že se mu raději vyhýbají.

Jakub: Církev o tom neumí mluvit, tak o tom raději mluví co nejméně, nebo mluví jen o tom, proti čemu se dá jednoduše vymezit. My osobně například nikdy v blízkosti mé rodiny navenek neprojevujeme fyzickou náklonnost. Nicméně právě proto mě mile překvapila otázka, kterou jsem jednou dostal od své mamky. Bylo to něco ve smyslu, zda spolu jako partneři dobře fungujeme.

Jak se vyrovnáváte s možnými rozpory mezi vaší sexuální orientací a náboženskými dogmaty?

Filip: Někteří křesťané v tomto žádné rozpory neprožívají. Já jsem je prožíval, protože pocházím z velice konzervativní křesťanské tradice, ve které se dávalo silný důraz na doslovné čtení Bible. To v člověku zanechá stopy. V současné době ale už tenzi mezi orientací a náboženským přesvědčením nevnímám, protože jsem se s těmi otázkami dostatečně vypořádal. Shrnul bych to tak, že Boha daleko víc trápí jiné věci než to, že se dva kluci mají rádi.

Jakub: Mé přesvědčení je poznamenané tím, že vnímám ve světě jistý dobrý Boží stvořitelský záměr, který je obrazně popsaný v knize Genesis a ukazuje povahu ideálního manželského svazku mezi mužem a ženou, kteří tvoří rodinu, mají děti a zabezpečují ideální podmínky pro jejich zdravý růst. Nežijeme ovšem v ideálním světě a proto věřím, že náš vztah může podobným způsobem umožňovat jakési přiblížení k ideálu, stejně jako to funguje s brýlemi, bezbariérovým přístupem či psychologem.

Loni na podzim také vyšel projekt Víra v barvách duhy, který ukazuje, že část církve podporuje manželství pro všechny. Projekt se v březnu dostal i do sněmovny. Co pro vás osobně Víra v barvách duhy znamená?

Filip: Pro mě je to úctyhodný projekt, který ukazuje odlišnou tvář křesťanství, než s jakou se lidé mohou setkat, když se mluví o LGBT, a tak boří předsudky o křesťanech. Na druhou stranu jsou ty předsudky přece jen na něčem založené. Většinový církevní proud je stále proti LGBT, ať už se to progresivním křesťanům líbí či ne. Jelikož ten projekt míří spíše na většinovou společnost, ale ne na jiné křesťany, tak vylepšuje pověst církve navenek, což je sice v pořádku, ale až tolik nemění klima uvnitř církve.

Jakub: Pro nás je důležitější ta realita uvnitř církve, ne až tak to, jak je církev vnímaná zvenčí.

Věříte, že se jednou česká církev dostane do bodu, kdy bude stejnopohlavní páry oddávat a žehnat jim?

Filip: Záleží církev od církve. Některé církve to už dělají, jiné k tomu podle mě nikdy nedojdou. Mám na mysli ty hodně konzervativní až fundamentalistické. Nevěřím, že by se to jen tak změnilo, protože by to od nich vyžadovalo úplnou změnu přístupu k Bibli, k manželství a k dalším důležitým prvkům evangelikalismu. Ale kdo ví, třeba to nakonec dopadne jako s otázkou otroctví. Třeba se i přístup ke stejnopohlavní sexualitě zařadí mezi ty části Bible, které se fundamentalisté rozhodnou ve vší své doslovnosti ignorovat.

Filip píše o své zkušenosti vlastní blog, najít jej můžete zde.

© Autorkou úvodní fotografie je Tereza Červená.